hypnóza (7)

autohypnóza (1)

sobota, 16:00

nastavila jsem si budík (na cca 20 minut) a řekla si (v duchu), že to zkusím a proberu se z transu, jakmile uslyším jeho první zvuky. chvíli jsem vleže na břiše soustředěně četla učebnici od ericksona, pak jsem knihu odložila a položila hlavu, pak ruce podél těla. po chvíli pravidelného hlubokého dýchání jsem pocítila slabé prochladnutí prstů a následné lehké brnění. pak trhavé pohyby v konečcích prstů. pomalé zvedání dlaně a hřbetu ruky vzhůru. až mě to rozesmálo, že se to opravdu děje. po chvilce levitace pravé ruky vedle boku a pohybu jejích prstů zazvonil budík. procitla jsem. povedlo se.

autohypnóza (2)

pondělí, 21:00

na začátku soundracku k právě zhlédnutému filmu intouchables jsem si (v duchu) řekla, že se vzbudím, jakmile dozní poslední tón poslední písně. začala jsem v leže na zádech, jednu nohu nataženou, jednu pokrčenou v koleni, ruce složené na prsou, jako bod, na který se budu dívat, jsem si vybrala centrální tlačítko menu na mobilu. v půlce první písně jsem začala počítat od 1 do 20 (při 15 hluboký nádech a výdech), řekla jsem si, že až se mi unaví oči, zavřu je. vše probíhalo tak, jak jsem si stanovila, podmíněnými sugescemi jsem vedla sama sebe jako mě vždy vede b., prsty levé ruky mi po chvíli začaly lehce brnět, pobídla jsem své nevědomí a levou ruku k pohybu. prsty se mi lehce zacukaly a celá ruka se začala specifickými pomalými trhavými pohyby zvedat. slabě jsem se uchechtávala. už ten transový stav celkem znám a je mi v něm moc dobře. nemám se čeho bát. po chvíli jsem pobídla nevědomí, že by se mi mohla začít pohybovat i pravá ruka. ano. ano. lehké malé pohyby. ruce se střídavě pohybovaly, občas se jedna dotkla druhé, občas se některá položila vedle boku. známý pocit, že se ruka něčeho dotýká, ale tak úplně ji necítím (a nedokážu moc dobře rozeznat, čeho se dotýká, jako by patřila někomu jinému). občas jsem si (v duchu) připomněla, že moje nevědomí nedovolí, aby se něco špatného stalo mému vědomí, že nevědomí ho vždy chrání. u bachovy suity pro violoncello levá ruka dirigovala, u feeling good od niny simone (píseň, kterou jsem poslouchala odpoledne k práci, aniž bych tušila, že večer ji budu v transu slyšet znovu) jsem pobídla levou ruku, jestli by se nechtěla na chvíli proletět. chtěla. po přistání jsem pobídla i pravou, jestli ji nechce následovat. chtěla. chvíli jsem slyšela všude kolem mě zpívat ptáky jako každé ráno, když se ležím v posteli a čekám, až začne nový den. šla jsem po chodníku s světle šedou zámkovou dlažbou, z jedné strany oranžová cihlová zeď, z druhé alej listnatých stromů, mezi listy probleskovalo slunce a já s radostí šla dál a dál kupředu bez ohlížení za sebe. bolesti v patě pokrčené nohy jsem opět klidnila hlubokým dýchání, stejně jako zablokovaný nerv mezi žebry. najde ukazováček přesně to místo, kde je nerv zaseknutý? našel. (a jak bude doznívat skladba, bolest se zmírní, ustoupí ). u klavírní skladby jsem na něj hrála obouruč. posléze jsem pobídla pravou ruku, aby uhádla, kde mám nos. skoro. po rtech mi prsty vystoupaly přes nos až k čelu. co hlava, v pořádku? ukazováček na čele několikrát nakreslil srdce (v duchu otráveně zvedám oči v sloup a ťukám si na čelo). občas jsem se rozesmála a chtěla něco říct, ale ukazováček pravé ruky mi (během ideomotorického putování) u rtů naznačil gesto „pst“. ještě jsem několikrát zakroužila rukama ve vzduchu. přiblížila se druhá půlka poslední skladby (aniž bych předem soundtrack znala, slyšela jsem ho poprvé), ruce se mi automaticky složily do původní polohy na prsou, začala jsem odpočítávat od 20 k 1, u 15 hluboký nádech a výdech, jakmile dozněl poslední tón poslední skladby, moje oči se samy otevřely. (pro kontrolu, abych nepoznala, že opravdu soundtrack skončil, byla nastavená smyčka pro opětovné přehrání. na vteřinu přesně moje nevědomí odhadlo závěrečné tóny). trans trval celkově 45 minut, přišlo mi to jako jako chvilka (ostatně jako pokaždé).