nedělní ráno. 16,9°C v bytě, prastrýcova pracovna. jsem tady: dvě stěny od podlahy po strop pokryté policemi s knihami, těžké závěsy, tmavý nábytek z šedesátých let, jehomoje milované křeslo a pracovní stůl. dvojí metronom hodin. mapuju knihovnu, jen o deset let později a za úplně jiných okolností, než bych měla. z levé strany nečekaně silný proud slunce, téměř jako když osvítíš jeviště, oživuje stínohru tarantulích nožek kopírujících staccato prstů.
podepírám si bradu oběma dlaněma, pravé prsty jsou úplně studené, levá ruka celá hřeje. v kuchyni už kvičí konvice. byt je prázdný, jen prach vleze všude. na návštěvy bychom měli chodit, dokud je za kým, když tu ti lidé ještě jsou. přestat se bát prvních podání ruky a zadrhnutého ticha. teď už není co dohánět.
už podruhé. předtím každé ze tří říjnových rán ještě před kávou sbírám ořechy popadané na zahradě. kráčím z anděla na malvazinky pěšky, vzhůru dolů kopcem, vůně listohlíny, dojdu zas popaměti. jednomu pokoji povím dobrou noc tetičko, druhému dobrou strejdo. pěkně jemně, jen ať nepraskne předposlední žárovka na lustru, jen ať se zas neotevřou dveře do předsíně a v kuchyni skříň, co od té doby podepírám židlí, jen ať se zas v prapratetiččině viktoriánské ložnici nesvítí a ať mi pak zas nezůstane klika v ruce, když poklonkuju pokoji a couvám ze dveří.
šustění za stěnou, nade mnou zas něco škrábe do koberců. není třeba zabývat se hypotetickými nepříjemnosti. je mi taková zima, že se nehádám. dobře, nebudu poslouchat kryla, ale jazz. očividně se nedá svítit, desky na gramofonu obracím potmě.
tu noc spím zalomená v šikmině gauče, ve vedlejším pokoji něco cinkne a tlumeně dopadá. ve spánkové paralýze vnímám stíny nad mojí hlavou, levé koleno mě zabolí, jako by mi na něj někdo plnou vahou dosedl. křičím, abych se vzbudila úplně a mohla se pohnout. nemůžu najít hlas, tak sípám tak dlouho, dokud se mi to nepovede.
následující scéna je celá černá, pak už ráno. nic, co by přesahovalo.
0 komentářů:
Okomentovat