domeček pro panenku

cestou domů už nepotkávám uprostřed silnice vysoké písečné duny. za dvorem zas noc co noc kotví parník. děje se toho tolik, že se skoro neděje nic. vstávám o půl desáté. dělám průvan. mažu, protože se bojím, že se nestihnu. zvedám činky. už můžu kávu a zelený čaj. voním zas dvojnásob jako žena. občas jsem ze všeho zbytečně nadšená. a pak se mi zase pořád něco nezdá. pak nevím. nevím. a nic. když vyhodíme zátěž, budeme stoupat.

ráno čekám na světlo. doma ticho a na posteli oblaka z peřin. moc toho nenasvítím. pila jsem z hrnce, snídala odpoledne, na tři hodiny jsem zapomněla žízeň. všechna mlha byla spotřebována. a chvíli se mi rozhodně zdálo jako by šel čas pozpátku. v kuchyni vyskočilo rajče z misky na podlahu a když projela tramvaj, zacinkala lžička v hrnečku. pak takový to, kdy nevíš, jestli věci vnímáš, protože je vidíš nebo protože je slyšíš. večer jsem si ani nevšimla, kdy začalo pršet. 

některé věty by člověk měl povědět, dokud se na ně nikdo neptá. a některé věty se dají říkat jen vsedě, když druhá stojí. nová halucinace začíná půlnocí. dobré dni začínajú v noci. protože nikdy je moc dlouhá doba. jiný den v půl jedenácté dopoledne sousedi hlučí za zdí. "nieeee! mně sa snívalo, že už som vstal." - "a co jsi dělal?" - "bol som zo sebou dosť spokojený." (a zase spí dál.)

som strom. konečně je všetko tak, ako má byt´. dobrý den, dobrou noc.