ZAČÁTKEM SRPNA

občas je prostě čas všechno změnit. nespolknutelné kusy skutečnosti rozdělit na dostatečně malé kousky, pořádně rozžvýkat, spolykat, asimilovat. na hony vzdálená minulosti a přitom jí přesvědčivě pohlavkovaná, jednou nohou vkročená do přítomnosti. v přehršli bezradných míst, co si neumím vysvětlit, přebírám gestiku: obě dlaně na temeni. chtěla bych všechno udělat znovu a pořádně.

po dnech, kdy se mluvilo především očima a prstama, nemluvíme pomalu vůbec, a když jo, tak se to nedá ani poslouchat. sedím skoro potmě na balkoně, svíčky tak akorát na to vidět konečky řas a nehtů, srdce jako by se právě popralo s plícema. bacha! uvnitř se stmívá o něco rychleji. škrábance, modřiny a vlci všude. kdo přijde beze slov, musí beze slov i odejít. jako bychom chtěli všechno desinfikovat ještě dřív, než se poraníme.

na jednoho člověka je toho moc? spánek půlený do dvou částí jako přesně ohraničené oblasti. noc měnící pravidla. žiju mezi dvěma světy. ten, co je vidět, a pak ta skulina mezi tím. ty mezisvěty, kdy se zdá, že dnů zbývá nekonečné množství a pak mě to rozstřelí. strach, že bych se měla nakoukat do zásoby, než se něco důležitějšího bude dít jinde, než se to uzavře do závorek. procházím městem a za každým z těch oken bych mohla bydlet. horečka. nakousnuté věty.

začalo to tím, že jsem přimrzla k chodníku. čím vážněji to kouzlo bereš, tím jsi zranitelnější. ukončím to nějakým nejhlubším nadechnutím? něco začíná a nevím o tom nic jiného než to, že to bude muset dopadnout dobře. je to zen nebo pitomost?