včera večer jako by na mě vylili kýbl. nejdřív hodinu ležím na podlaze v kuchyni, pak přijde z. a v objetí se mu probrečím přes tlustej svetr až na kůži. další jinej m. další černá díra v hrudníku, další den, co nekončí půlnocí, ale z bezespánku pokračuje dál do bezedna. dostala jsem se tam, kam jsem nechtěla. někde v té tmě drtím jednou rukou ruku z., co trochu moc nahlas chrápe. dvacetčtyři hodin zpátky jsme šli stejnou mlhou k tomu, jak jsem šťastná. „seš muj splněnej sen.“ lusk!nutí prstů: jen dočasná meta - do doby, než se mu vyplnil sen ještě větší. a komu se to teda zdálo? mně ne.
ráno. vyhlídky: především obloha a přes ni světlešedý mrak až ke zdi, co naše okna odděluje. nebyli jsme opatrní, začal mezi náma vznikat příběh. nic ostřejšího krom toho, jak mi tehdy z jeho hlasu tlouklo srdce, si z prvního setkání nepamatuju, byla jsem mimo. „já tě zbožňuju“ – jak rychle jsem tomu uvěřila. vždyť přece všichni stojíme fronty na to, aby nám někdo motal hlavu. skončilo to se vší parádou: na opačné straně neúnosné vzdálenosti je mlčení. musím dýchat mělčeji, vždyť k břehu není daleko: deset malých nádechů, nic složitýho. bez snídaně, bez oběda, ale aspoň koušu do živýho, jestli se mezi to rty počítaj.
venku se držím těsně u baráků, hlavně se nepotkat na ulici, pak na zahradě motám tabák do tenkých cigaret, hotový montessori (dost zoufalý anestetikum) – jako by se to dalo vykouřit z hlavy; a čekám až něco půjde. třeba další bejbysiter, co na mě na pár hodin dohlídne.
milá o., tím tvým "bizár" bys celej ten loňskej rok shrnula a taky, že "je to jako si pořád dokola rozškrabávat odřený kolena." vždycky, když užuž píšu happyend, tak to jde do háje.
0 komentářů:
Okomentovat