francouzská, brno, srpen 2016
některé dny se zdají být zpočátku tišší a pak se rozezní. pátek odpoledne, obloha spíš do běla, atmosféra jako by končil nějaký večírek. fatální věci se dějou jen tak, mimochodem. když chcete zemřít, musíte se jen přestat snažit žít.
ze začátku to bylo jakési cosi, bez tvaru a hranic, pak jako když se rozlije vařící voda. pátek odpoledne, chybějí dva dny. šeptem (zády): „už nechci.“ jsem to já? jaká jsem troufalá! když člověk čeká moc dlouho, musí do čekání zasáhnout, aby nebylo destruktivní. tu a tam je prostě čas všechno změnit. postavit se za sebe. je vymalováno. téměř spolu nemluvíme, a když mluvíme, nedá se to poslouchat. nejde si olizovat suché rty do nekonečna. krátký pohled, pokrčená ramena, zavazuje si boty: „ako chceš,“ a práskne dveřmi. všechno si jde svou cestou, oba máme tu svou nedotknutelnost. tentokrátečnost. tak se taky obuju. každý krok mě bolí v hlavě. ubulená ťukám do mobilu: "právě jsem sama sobě dala kopačky a vyhodila se z bytu. takže jdu zpátky. a jak se sebedestruuješ ty?" ne, tohle jí nepošlu. takhle to nedopadne. žádnej sebedrás, co je nám podobnej, napíšu o. až pak. napíšu jí, že to dopadlo dobře, protože to dopadne dobře. útěk je prima jen tehdy, když se máš kam vrátit.
v pondělí ráno mě to vzbudí. "o.? mám hrozně blbej pocit, napiš mi, že jsi v pořádku." nic. píšu tomu a té a nic. panikařím, všichni jsou zticha. m. ještě spí. objevujou se strašně divný fotky a pár jich zčernalo. dlaněma se snažím vmačkávat slzy zpátky do očí, protože to přece není pravda. a stejně vím, že nejspíš je. odpoledne mě to sejme: "i'm very sorry, anouk, o. committed suicide sometime yesterday afternoon." mrtvá slova. najednou jich má každý spoustu.
znovu mám horní oční víčka. ráno si zavážu oči županem, aby byla dýl tma, ruce si samy najdou paži k obejmutí a stejně nedospím. tak čekám, až něco půjde. v hrudníku černá díra. nejdřív šoková anestezie, pak přítomnost s plnou vahou reality. vybrečím si rybníček mezi prsama na každým triku. na takovou bolest se nepřipravíš, převrátí tě to naruby, smaže všechna defaultní nastavení. jen tápeš, protože nový návod sis ještě nenapsala.
venku je teprv rozmazané světlo.
francouzská, brno, srpen 2016
dva dny po ní to vzdal m. nás dva. podruhé. další dichotomie. tenhle typ rozhovorů není třeba natahovat: „milujem ťa, ale nechcem.“ lobotomie slovem. přisolit. přemýšlím, jestli už jsem vzhůru, protože v očích mám ještě trochu mlhy. jo – začal mluvit tam, kde předtím přestal. jsem němá a on trpí samomluvou, snad poprvé jsme si to vyměnili. tohle jsou ty chvíle, kdy je lepší jen poslouchat, a premisy, co nejdou změnit, stoicky vydržet. každý následek má svou příčinu. už není kam pokračovat, tak dál sedím v posteli. jedno je částí mnohého pouze tak, že je vždy odčítáno.
za pár hodin ticho zaplní celý byt a z každého kouta zní trochu jinak. všude je podezřelý klid, nic nezměnilo tvar, stíny jsou tak akorát. už mi někdy v srpnu takhle tlouklo srdce? tělo mě bolí ze všech stran.
že se setmělo, poznám, až když se v protějších domech začnou rozsvěcovat okna. byt je tmy plný, válí se všude kolem, místo vzduchu prach. bezradná místa: kolik asi tak může být hodin? na vysavač už je pozdě, tak aspoň pořádně vyvětrám. a dál? co mám dělat dál? v půl druhé ráno je město bez zvuků. nic mi nedává smysl. všechno je tak nejisté, že skoro uvažuju o tom, jestli jsem si to celé nevymyslela.
francouzská, brno, září 2016
úterý. především – obloha. šedočerný mrak jak roleta překrývá slunce. uvnitř smutek a strach vyplňují prázdný prostor. nevím, co mám dělat, aby to bolelo míň, tak to obden gůgluju a všude říkají jen to, že to chce čas. faktem je, že časem brečím míň, ale bolí to víc. je to přes měsíc a ani v nejmenším to nemám za sebou, takže tu kuličku stlačených nejistot kutálím před sebou a ta se jak sněhová koule nabaluje. většinu času mi vyplňuje hypermnézie, tak se o nic velkého ani snažím, snad jen srovnat si dech a hlavně nic nepočítat.
čas je tekutý a utíká, když se nedíváš. jenže já se dívám pořád, polštáře víček jsou nacucané a těžko se zatahujou. nějak asi ani jíst nepotřebuju. ráno místo snídaně ucucávám whisky, abych se trochu obrněla. jak se naučit pít whisky, jo to byl tenkrát nápad na název knížky. za chvilku už nic není tak ostré. něco jako by mi pomáhalo stát na nohách. ani nepředstírám, že pracuju, dál žiju v jednom bytě s m. a je to na palici. bublina ticha rozprsklá mezi náma, každý vedeme svůj pokus o mír a tak po iksté utíkám na jógu. šavásana na začátku, po skončení a po každé náročnější ásaně. pozice mrtvoly, všechno předchozí v ní dobíhá a dokončuje se. na začátku to vypadalo dost snadně, ale je to hotové umění. dočasné umrtvení smyslů, okamžik totální prázdnoty, opuštění všeho, co už odžilo svůj smysl, odpuštění.
lekám se vlasů na téaté holce v téaté kavárně. za ty roky nekonečná řada načítajících se zpráv, která co chvíli zamrzne na konkrétní větě, když se je snažím přečíst všechny od začátku. ozvěny slov, které se mi přesouvají v podobě třesu do konečků prstů. v tu chvíli – stejně jako v nocích, kdy se mi nedýchá snadno – si lehnu na břicho, pod tvář namuchlám roh polštáře, ruce podél boků; a házím se do autohypnózy. říká se přece, že nejdřív je potřeba začít s malýma věcma, pokud se někdy chcete dostat k těm větším. m. buď ještě nepřišel anebo už spí.
francouzská, brno, leden 2017
vyčkávání je postup, kdy se sleduje výskyt příznaků. teorii techniky ovládám dokonale. pořád je to ve vzduchu. některé noci si myslím, že se to už změní, protože se v tom topím tak dlouho. je potřeba nebrzdit to, co přichází. nechat věci dít se je ten nejlepší způsob, aby se staly. jenže: říkat něco je fakt jednoduché, proto to taky jen říkám.
tohle moratorium trvá už půl roku. všechno je nacuckované a nejde to poskládat. v bytě periodicky zatahuju a roztahuju závěsy, moc toho nenasvítím. vzbudím se jenom proto, že je už především na čase. pořád jsem bez podstaty. dál v sobě vleču to nekonečno lidí a věcí, co tam jsou, protože jsou, a co tam jsou, protože nejsou. nekonečný seznam, co se neustále prodlužuje. nekonečnost nekonečnosti? aha: potenciálně nekonečná množina je konečná s možností potřeby přibírat další prvky. nakousnuté věty, odkládané emoce, nezodpovězené otázky, které se tím pádem budou pořád vracet. občas se seskupí do tvaru, co bolí. bez poezie.
jak poznám, že už je to za mnou, když si za záda nevidím? v protisměru se přece nečíhá. další z řady protivně přecitlivělých dní, kdy je všechno nesnesitelně intenzivní, všechno taktak, povážlivě balancující na hranici chvíle, kdy by se přece užuž měla začít vařit voda. je jedno, kam jdu, jen na sobě visím. jsem mimo ohniska všech věcí a dějů, improvizuju ve stínu daného okamžiku. měla bych mluvit sama se sebou, protože nikdo jiný to za mě neudělá. mám to na jazyku. ale odvaha je jako akvarel, rozpustná, žádné pevné obrysy, střední stupeň krytí, podklad obvykle prosvítá. rozpije se na hranici rozpoznatelnosti.
věci se dají dělat různě. jednoduše to budu dál brát den po dni. počkám a sem tam na sebe dohlídnu.
--
ilustrace (c) alžběta horáčková
0 komentářů:
Okomentovat